Energetika – vztah EU a Ruska.

Rusko zahájilo stavbu plynovodu North Stream. Stavba 1223 km dlouhého plynovodu, vedoucího Baltským mořem z ruského Vyborgu až do německého Lubminu poblíže Greifswaldu, by měla být dokončena v roce 2012 […]

Rusko zahájilo stavbu plynovodu North Stream. Stavba 1223 km dlouhého plynovodu, vedoucího Baltským mořem z ruského Vyborgu až do německého Lubminu poblíže Greifswaldu, by měla být dokončena v roce 2012 a finální kapacita by měla být 55 miliard kubíků plynu ročně. Od plynovodu se především očekávají bezproblémové dodávky plynu s tím, že jsou eliminovány vlivy transportních zemí.

Na téma dodávek ruského plynu již bylo napsáno mnoho. Zjednodušeně bychom mohli říci, že Rusko potřebuje odběratele a Evropská unie potřebuje dodavatele. Vše zní celkem prostě. Situace je však daleko zajímavější.

Energetická krize z roku 2009.

Ruský plyn pokrývá velkou část spotřeby Evropské unie. Západní státy jsou na dodávkách ruského plynu závislejší méně, státy střední Evropy více. Přibližně 80 % z tohoto plynu se transportuje přes Ukrajinu. Tato okolnost způsobila, že se v lednu 2009 Evropa stala rukojmím Rusko-Ukrajinské obchodní války, která začala neplacením pohledávek z ukrajinské strany a zastavením dodávek plynu ze strany ruské s tím, že Ukrajina si plyn určený na trh EU odebírá pro své potřeby. Jaké je tedy pozadí sporu, v jehož důsledku byla Evropa odříznuta od dodávek plynu. Jaké byly motivace, cíle a prostředky, které obě strany sporu užívaly.

Cílem Ukrajiny bylo v první řadě nezvyšování ceny plynu a v druhé řadě pak dosáhnout co nejvyššího zisku z tranzitu plynu do Evropy. Rusko naopak požadovalo zvýšení cen za dodávky Ukrajině s argumentem, že ceny plynu na Ukrajinu jsou zatím výrazně nižší než pro jiné evropské odběratele. Obě země následně vytáhly arzenál manipulativních technik a odstartovalo intenzivní mediální soupeření s cílem dosáhnout maxima.

Ukrajina v první řadě počítala s tím, že Rusko nevydrží nátlak Evropy a akceptuje ukrajinské požadavky. S tímto cílem se také snažila vykreslit obraz Ruska jako silné agresivní velmoci, která se snaží zatlačit demokratickou zemi oranžové revoluce do rohu „silovým“ řešením. Rusko pak vytvářelo obraz Ukrajiny jako země, která je nedůvěryhodná, nechce platit za své závazky a nedá se na ni spolehnout ani v pouhém transportu plynu.

Do celého sporu se okamžitě zapojila EU, která začala odpočítávat kolik dní jaká konkrétní země vydrží bez dodávek plynu. Posléze byla situace byla uregulována a plyn začal opět putovat směrem do EU. Celá krize však dovedla EU k zamyšlení nad svou závislostí na ruských surovinách a nad Ukrajinou jako tranzitní zemí těchto surovin.

Nastoupil květen a tedy i plánovaný Chabarovský summit EU – Rusko. Zmíněný summit však k ničemu závažnému nedospěl, neboť Rusko návrhy EU o Energetické chartě považuje za ekonomicky nevýhodné. Z toho důvodu je zde zřejmě zbytečné tuto chartu popisovat podrobněji, neboť ve své stávající podobě stejně podepsána nebude. Rusové okamžitě podali jiný návrh energetické spolupráce a Brusel následně vyjádřil odhodlání o tomto návrhu jednat, nicméně pouze v rámci své Energetické charty. Tím sice podle některých analytiků dal najevo, že nehodlá ustupovat ruským požadavkům, nicméně tím ale také zhola ničeho nedosáhl.

Situace v oblasti energetiky se rozvíjela dále a v červenci EU a Turecko podepisují dohodu o plynovodu Nabucco, který by měl Evropě zabezpečit energetickou bezpečnost. Tedy do míry svých přibližně pěti procenty plynu z celkové spotřeby EU, které by byl schopen dopravit. Ani ne do měsíce je však uzavřena Rusko-Turecká energetická dohoda, která umožňuje vedení plynovodu South Stream Černým mořem a evropská euforie nad úspěchem vyjednání Nabucca poněkud opadá.

Trasa plynovodu South Stream by měla vést pod hladinou Černého moře a dále přes Balkán do Itálie. Rusko tím úspěšně obchází Ukrajinu a posiluje své pozice na trhu. Zatímco Nabucco má zatím spíše mlhavou budoucnost, k South Streamu se již pozitivně vyjádřila Itálie, která s Ruskem v ekonomické oblasti jedná velmi výkonně, dále pak Řecko, Srbsko, Maďarsko, Bulharsko, Slovinsko a rovněž Francie, která s Ruskem vytváří silné ekonomické vazby a to od aktivit v surovinové oblasti, přes investice v automobilovém či leteckém průmyslu.

Další z momentů, který EU v souvislosti s možností další energetické krize přivedl ke zvýšené pozornosti, proběhl v listopadu a to na základě stejného schématu jako lednové události. Tedy opět ukrajinské problémy s placením ruského plynu. V tomto případě Rusko Bruselu například navrhovalo poskytnout Ukrajině půjčku na úhradu jejích pohledávek. Situace se nakonec, zcela pochopitelně, opět vyřešila.

Na základě získaných zkušeností bylo uzavřeno memorandum mezi Evropskou unií a Ruskem, týkající se systému včasného varování před energetickou krizí. Obě strany se v něm zavazují se vzájemně informovat o hrozícím přerušení dodávek plynu, ropy i elektřiny. Toto memorandum, jak si můžeme všimnout, se však příliš nezabývá tranzitními zeměmi, což bývá analyzováno jako určité vyjádření důvěry pouze vztahům mezi EU a Ruskem, aniž by se v čemkoliv spoléhalo na tranzitní země.

Rozvoj událostí se pochopitelně promítl i do přístupu k plánovaným ruským plynovodům, například North Streamu a můžeme jen spekulovat nakolik celý vývoj situace v energetice odboural některé nesouhlasné hlasy a posunul projekt tohoto plynovodu kupředu.

Z úkolů, které před Evropskou unií a tudíž i před Českou republikou leží, je pochopitelně diverzifikovat své energetické zdroje a zabezpečit hladké dodávky surovin, které potřebuje. A s tím je spojeno i budování pozitivních obchodních vztahů s Ruskem.

foto: Cédric Puisney

About Petr Kvíčala